Autorka se zase jednou omlouvá
  za nehoráznou nečinnost blogu
  a bude se jí snažit doopravdy v nejbližších dnech
  až týdnech napravit.
   Autorka také zděluje světu, že krom toho,
  že musí řešit momentální situaci v rodině, si právě plní své sny a proto zanedbává nejen blog
  ale i jiné společenské aktivity a to jí upřímně mrzí. 

Iris

13. ledna 2008 v 13:11 |  Příběhy
Iris

Třináct sil tvoří svět
První a druhá se moci vzdali,
třetí a pátá v temnotách žijí.
Čtvrtý byl za boha vyvolen,
kdy šestý světla byl zbaven.
Sedmý a osmá oblohu drží,
devátý provždy v hlubinách slouží.
Desátá třináctou stvořila,
dvanáctá chranit třináctou měla.
Jedenáct má v podzemý uvězněn bdít,
kde měl být provždy před lidmi skryt.
Tak praví legenda. Ale Jedenáctý, Kalior se už v podzemí neskrývá, nýbrž se chystá zabít 12 sil. Z jeho vězení byl vysvobozen a pouze první a druhá síla drží jeho sílu a částečně i mysl spoutanou. Jediná překážka ke svobodě je čtvrtý, který je nakonec uvězněn v jeskyni, někde na jihozápadě. Kalior se ale dlouho neraduje. Zjišťuje, že Třináctá síla existuje a aby dokončil svou pomstu, bude jí muset zabít, což je, i když se to na první pohled nezdá, neobvykle těžký úkol, zvlášť když se dozví, že Čtvrtý je otcem Třinácté...
--------------------------------------------
Přes vesnici se ozývali nářeky lidí. Tenhle požár byla posledná kapka! Mladý kněz, přiživující se na neštěstí druhých se vesele usmíval na malou vesničku, nacházející se hned pod malým kopcem, kde stál jeho kostel. Oheň byl konečně uhasen. Ti, kteří měli ještě trochu síli pomáhali druhým hledat nějaké dočasné bývání. A nebylo nic vhodnější než kostel a mladý kněz, o němž stařenky prohlasovali, aký je to milý člověk. Všichni se pomalu zvedali a mířili ke kostelu.
Všude naokolo bylo vidět mrtvoly lidí a schořené tělá. Lidé spoznávali své příbuzné, ale i své sousedy a každé tělo odtáhli k místní studně, nacházející se uprostřed vesnice. Vedle studny a tedy i vedle mrtvol sedělo malé děvčátko a tiše plakalo. Mohlo mít tak deset, nebo jedenást let. Obyvatelé města se jí ale báli. Nikdy se k ní nepřiblížili. Nikdy jí nedali najíst. Nikdy jí nedovolili se z té studně napít. Bili jí, nenáviděli a vysmívali se jí. Holčička měla bílé vlasy jako sníh a světle hnědé oči, na první pohled by každý řekl, že sou žluté až zelené a kdyby ste se podívali blíž všimli by ste si, že její oči nosí v sebe všechny barvy přírody. V rukách držela meč v pouzdru. Jediná věc která kdysi patřila otci.
Ve vesnici se šířili pomluvy, že tahle malá je dcera ďábla. Proto nemusí jíst, ani pít a prý se živí mrtvolama. Dle kněze, nám jí seslal ďábel, aby potrestal lidskou hloupost a proto, jestli chtějí přežít a usmířit si ho, mají jí dávat za oběť mrtvoli. A protože už dlouho nežrala, spůsobila požár aby se konečně najedla...
Holčička se pomalu přeblížila k mrtvolám, naco starší paní, náhlící se do kostela zvřískla a zavřela oči. Když byla už několik metrů od dítěte, otočila se a uviděla jak se holčička sklání nad mrtvolou. Zrychlila krok aby byla co nejrychleji v kosteli. Holčička si utřela slzy a přestat brečet se jí nepodařilo. Něžně se sklonila nad mrtvolu a dotkla se jí rukou. Její pohled byl tak mírumilovný! Mrtvola se začala pomalu měnit a proměnila se v květinu. "Nedokážu dál živit tuhle zemi." Nato na květinu dopadli další kapky slz. Dítě se odvrátilo od mrtvoly a zamyslelo se. "Ach matko. Porodilas mě, abys mi sebrala mou sílu. Později jsi mě donutila k tomu, abych z tebe udělala podobnou květinu. Vrátilas mi sílu a řekla, abych s ní pomáhala jiným." Dítě si otřelo další slzy a pokračovalo: "Můj otec, otec je hrdina, za své činy obdaren božskou mocí. Ale on mě nezná! Neví že sem! Sem jen pouhý dar od bohů. A proč? Proč musím takhle trpět? Co sem zač?!" Několik minut seděla opřeta o studnu. Pak se otočila k další mrtvolě a proměnila i tu v květ. To samé udělala i s ostatníma. Opět se otočila k studně, pomalu zavřela oči a usnula.
Spící děvčátko cosi vzbudilo. Z kostela se ozíval křik. Pak vše utichlo a kostelní dveře se otevřeli. Dítě spatřilo postavy. Každá z nich něco držela, ale byli daleko nato, aby rozeznala co. Vypadali jako zbraně, ale nebyla si istá. Chtějí jí zabít? Možná. I tak nemá co stratit. Nemá co jíst, nemá kdy bydlet, nikdo jí nemá rád. Vesničané byli pořád blíž a blíž. Po chvíli se ale dítě postavilo a obrátilo se směrem k východu z vesnice. Ne! Nesmí zemřít. Nesmí to udělat. Když zemře, "umře" i planeta. Rostliny, stromy by neměli sílu růst do neuvěřitelných výšek a květiny by už nebyli tak barevné. A stejně, když už je dar pro otce, a nemá jí kdo doručit, tak se doručí sama! Takhle lechce se nevzdá. Obrátila se směrem z města a pomalu se vzdalovala....


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nathalla Nathalla | Web | 15. ledna 2008 v 20:18 | Reagovat

to je super !!! O.o

a ta hudba... QOTSA co??? to na nich nejde... xD

2 Shadya Shadya | 15. ledna 2008 v 20:25 | Reagovat

jo QOTSA.... a dík, bylo to narychlo.... vlastně ta povídka vznikla, když sem poslouchala tu písničku. xD

3 Nymonyrys Nymonyrys | Web | 28. ledna 2008 v 19:22 | Reagovat

Na zaciatku posobila poviedka trocha chaoticky, ale nevadi, zatial je to dobre =), mas pekny styl pisania to treba uznat.

Inac dobry design blogu =)

4 Shadya Shadya | 5. května 2008 v 21:47 | Reagovat

děěeekujuuu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama