Autorka se zase jednou omlouvá
  za nehoráznou nečinnost blogu
  a bude se jí snažit doopravdy v nejbližších dnech
  až týdnech napravit.
   Autorka také zděluje světu, že krom toho,
  že musí řešit momentální situaci v rodině, si právě plní své sny a proto zanedbává nejen blog
  ale i jiné společenské aktivity a to jí upřímně mrzí. 

Iris- vrah

24. ledna 2008 v 19:17 |  Příběhy
Iris- Vrah

Pomaly se setmívalo. Lidé se chystali jít spát, končili svou práci, střetávali se v hostincích...
Kolem Deyhumdu se dělo něco zvláštního. Už nějakou dobu se tady mluvilo pouze o místním vrahovi. Někteří občané nižších vrstev ho považovali za hrdinu, nýbrž vrah nezabíjel jen tak- bezcílně. Kdykoliv nějaký bohatý kupec neprávem sebral majetek jinému, do pár hodin byl mrtev. Zvláštní ale bylo, že na místě činu se našli i důkazi o vině, nebo nevině. Vrah tedy nezabíjel bez důkazů.
Ale dnešní večer nevzbudzoval strach vrah, ale malé dítě. Inu, ono bylo vlastně úplně obyčejné, ale z nějakého, zvláštního důvodu se k němu nikdo nepřiblížil. Byla to dívka a jmenovala se Iris. Měla krátké bílé vlasy a žluté oči. Na sobě měla zelené šaty a kolem pasu uvázaný meč a taky malý batoh. Pomaly se blížila k hostinci. I když se snažila jak chtěla, vždycky na sebe upoutala pozornost. V hostinci to ale bylo jiné. Stejně tak byl hostinec jiný než čekala. Uvnitř to rozvánělo směsí alkoholu a eukalyptu, ale jinak to byl celkem čistý podnik. Kdykoli návštěvníci něco rozblili, rozběhla se tam služka, která vše upratala.
"Dobrý večer." pozdravila Iris, snažící se vylézt na velkou židli před pultem, aby na ní hostinský mohl vidět. "Hned sem u vás." odpověděl jí, zatímco naléval pohár jedné prostitutce.
"Tak. Co si dámá přeje?" zeptal se s úsměvem, což Iris překvapilo, protože byla zvyknutá na jiný přístup. "Prosila... prosila bych jednu izbu." odpověděla mu stydlivě Iris a vysypala z batohu několik drobních. Hostinský je spočítal, přičemž si Iris důkladně přezřel. "Tady." otočil se a váhavě jí podal klíč. "Číslo dvanáct A." Dívka sebrala klíč a zamířila směrem ke schodům. Číslo dvanáct A bylo až na konci chodby. Iris nervózně odomknula dveře. Pokoj to byl celkem skromný. Byla tady jedna postel a jeden stůl a všude byla cítit vůně mentolu. A taky tady bylo světlo, které ale, samozřejmě nefungovalo.
Iris si lehla do postele a přikryla se dekou. Chvíli ještě pozorovala měsíc a hvězdy než úplně usnula.
Hluboko ve snu ucítila, jak jí někdo hladí po tváři. Jemný a chladivý dotyk jí byl ale neznámý. Rychle otevřela oči a chtěla zvřísknout, ale něčí ruka jí zacpala ústa. Před ní stál asi 15 letý kluk. Měl černé vlasy a stejně tak tmavé oči. Přez ústa měl šátek a Iris si všimla mírně špicaté uši. "Musíš odejít." řekl a odtáhl ruku, aby mohla mluvit. "Ráno tě chtějí zabít." vysvětlil a rychle upnul Iris kolem pasu meč i batoh.
"Ale proč?" zeptala se ho nechápavě Iris.
"Vysvětlím ti to pak."odpověděl a navlékl jí do hnědého pláště. Pak jí chytil za ruku a oba vyskočili ven oknem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama